Poslední říjnová neděle začala jako každý jiný běžný den.
Ráno jsem vypustila celou smečku ven, po venčení rozdala léky a připravila krmení pro dietáře a věnovala se každodennímu úklidu….
Quido však byl už několikátý den po sobě velmi uštěkaný a hlasitý. Ale nebylo to u něj nic divného.
Až odpoledne došlo k prudké změně  Quido už neštěkal, zmítal se v křeči, dostal epileptický záchvat. Bohužel se nejednalo o běžný záchvat, co po pár minutách odezní, záchvat nekončil…. 😒
Na veterině Quida uspali a nechali si ho tam na pozorování. Doktor mi vysvětlil celou situaci a kladl přitom velký důraz na vážnost stavu, ve kterém se chudák Quido nachází. Velmi často bývá konec fatální. 😒
Měla jsem o Quida veliký strach. Jako miminko si svůj život po ošklivém úrazu vybojoval, a i když zůstal postižený, je to miláček. Z veteriny jsem odjížděla s obavami, ale i s přesvědčením, že Quido zabojuje i tentokrát.
Pondělí bylo ve znamení zprávy, že se Quido probudil a je bez záchvatu. Vzhledem k jeho mentálnímu postižení a slepotě jsme se domluvili na převozu domů do Berušky.
Vybavená léky s podrobným návodem na užívání a příslibem sestřičky na telefonu jsem si převzala Quida, vrtícího ocáskem na znamení radosti ze shledání.
Od úterý Quido pije i jí a dojde si i sám ven. Léky proti záchvatům ho zatím utlumují, neustále na něj dohlížím, ale postupně si na léky přivykne a bude snad jako dřív.
Quido si vybojoval další šanci na život, je to můj velký bojovník.
Vaše Katka